Podtyp relačních adj. tvořený od substantivních bází s rysem [Animálnost] sufixem ‑í‑:

Rys [Animálnost] je nutnou podmínkou derivace: *židl‑í. Tvoření od základů s rysem [Humánnost] je nepředpověditelné: dívč‑í × *matč‑í × mateř‑í.

‑í‑a. vyjadřují vztah k tomu, co označuje substantivní báze, jako vlastnost druhu: dívčí (vlastnost druhu) × dívčin (vlastnost individua). ‑í‑a. jsou kategoriálně adj., a nemají proto referenci. Naproti tomu tzv. adjektiva posesivní tvořená sufixy ‑ův‑/‑in‑ adj. ve skutečnosti nejsou, nýbrž jsou to jména, ač jejich koncovky vyjadřují shodu (jako ↗posesivní adjektiva), a proto referují k jednomu určitému objektu, a mohou tedy být koreferentní s vhodným zájmenem: dívčin_i smích a její_i úsměv × dívčí_i smích a její_*i úsměv. Vlastnost druhu může být v závislosti na sémantice jména, které adj. modifikuje, a na sémantice báze, z níž je ‑í‑a. derivováno, interpretována jako vztah posesivity (vosí hnízdo), části a celku (vosí žihadlo), účelu (psí útulek), původu (kozí mléko) aj. (u jmen bez verbálních rysů), n. jako sémantická role, kterou mají participanty/aktanty, typicky agens: vosí bodnutí, psí štěkot (u jmen s verbálními rysy). Zvláště není-li k dispozici interpretace na bázi posesivity, je interpretace vágní (medvědí česnek ‘očekává se, že česnek s vlastností typickou pro medvědy, tj, silný n. mohutnýʼ), n. je k dispozici interpretace jako frazému (labutí píseň, krokodýlí slzy). Není-li k dispozici žádná z interpretací, zůstává dostupná jen interpretace strukturní: buvolí tráva, kozí mejdan (a skutečný význam spojení je věcí encyklopedických znalostí, tj. dá se zjistit např. na internetu). Protože ‑í‑a. vyjadřují vlastnost druhu, nederivují se od proprií: Eva > *Eví, Puňťa > *Puňtí. Na rozdíl od jiných adj. tvořených ze substantivních bází netvoří adverbia: oslí křik × křičí *osle × čelní náraz × narazil čelně. V rámci ↗OTS se analyzují jako desubstantivní adj. tvořená mutací; viz též ↗desubstantivní adjektivum relační. Ve funkční lingvistice se tradičně dávají do vztahu ‑í‑a. a ‑ův‑/‑in‑adj. a ‑sk(‑ý)‑adj. Z typického významu těchto adj. se odvozuje jejich pojmenování: ‑í‑a. a ‑sk(‑ý)‑adj. se popisují jako druhově posesivní adjektiva, přičemž ta první se vztahují typicky ke zvířatům, ta druhá typicky k lidem (učitelský) (+ kravský, koňský). ‑ův‑/‑in‑adj. se popisují jako ↗individuálně posesivní adjektiva; viz např. ✍PMČ, 1995:165.

Derivaci ‑í‑a. doprovázejí hláskové změny – konsonantické i vokalické. Pravidelně a očekávaně podléhají palatalizaci tvrdé kmenové finály: t/ť (kohout > kohout‑í), d/ď (cikád‑a > cikád‑í), n/ň (gibon > gibon‑í), k/č (štik‑a > štič‑í), ch/š (plch > plš‑í), h/ž (plh > plž‑í), c/č (mravenec > mravenč‑í) a r/ř (bobr > bobř‑í). U adj. derivovaných od subs. bází sufixem ‑t‑ dochází ke změně t > c (kuř‑e > kuř‑et‑e > kuř‑ec‑í), n. t > č (jehn‑ě > jehn‑ět‑e > jehn‑ěč‑í). Varianty se dají předpokládat jen diachronně: změna t > č má jen diachronní výklad (jehně – pův. jehnec, proto jehněč‑í); distribuce není řízená fonologicky, reprezentuje neproduktivní typy palatalizace t/c, t/č.

Existuje uzavřená množina jednoslabičných základů, v nichž dlouhé kořenové vokály podléhají krácení: pták > ptač‑í, čáp > čap‑í, žáb‑a > žab‑í, páv > pav‑í, kráv‑a > krav‑í, mouch‑a > muš‑í, bůh > bož‑í, vrán‑a > vran‑í, můr‑a > muř‑í). Některé kořeny mají dubletní formu: paví/páví, muří/můří. Většina změn není vázaná jen na derivaci adj., ale objevuje se také v paradigmatu a jiných derivátech. Pravidelně se krátí sufix ‑ík (pudl‑ík > pudl‑ič‑í, osl‑ík > osl‑ič‑í), a to i v lexikalizovaných podobách, které synchronně interpretujeme jako nederivované (král‑ík > král‑ič‑í, trpasl‑ík > trpasl‑ič‑í).

Jako všechna relační adj. mohou ‑í‑a. získat interpretaci adj. kvalitativních: psí počasí (= škaredé počasí) × psí bouda (= bouda pro psa), Petrova obří noha (= Petrova velká noha) × obří noha (= noha obrů), boží koncert (= skvělý koncert) × boží skutky (= skutky Boha).